Předpeklí a spása v jednom večeru. Pappanův dramatický instinkt a Ólafssonova technická čistota vytvořily vzácně harmonický celek

Opera Plus 27.11.2025 17:30 Abonentní koncert České filharmonie měl dvě velmi kontrastní poloviny. Až jsem si kacířsky říkal, že kontrast také není vše. A tenhle byl opravdu extrémní: operní aktovka Vězeň Luigiho Dallapiccoly a Beethovenův Klavírní koncert Es dur se k sobě hodí asi jako světlo a tma, jen v opačném pořadí. Pokud se však dokázal posluchač vyrovnat s tematickou a výrazovou neslučitelností obou polovin, mohl mu takto postavený koncert přinést dva nevšední, byť disparátní zážitky. Jistě i zásluhou interpretů. Česká filharmonie odehrála obě tak odlišné poloviny večera na velmi dobré úrovni, přičemž dirigentský vklad Antonia Pappana se projevil jednoznačně v Dallapiccolovi, zatímco k jeho řízení v Beethovenově Koncertu již lze mít určité výhrady. Dallapiccolův Vězeň dal příležitost vyniknout třem výrazným sólistům a ti obstáli na výbornou. Hvězdou večera pak byl mladý islandský pianista Víkingur Ólafsson , který nadchl v sólovém partu Koncertu Es dur.

Čítať celý článok >>