Setkání u pozdní večeře

Superrodina 27.03.2026 02:00 Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila. Léta Páně 1445. Jaro. Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem. „Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná. Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“ „Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“ Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit. „Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna. „Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“ „Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“ „To já bych tak nenechal.“ „To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“ Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé. Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl. Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl. Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla. A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti. „Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“ „Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje. Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku? Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal. „Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“ „Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík. „Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo. A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života. „Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání. „Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic. Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká. „Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá. „Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu. Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín. Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný. Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle. Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích. Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský...

Čítať celý článok >>