Superrodina - spravodajstvo a kultúra

24.03.2025 08:45 Před nedávnem běžel v české televizi seriál Tančírna na hlavní třídě ’59 podle scénáře Anette Hessové. Na obrazovkách se objevilo něco „nového“, co bralo dech. Byla jsem zasáhnuta, šokována a překvapena v tom nejlepším slova smyslu. Příběh rodiny, v hlavní roli spíše tří dcer z poválečného Německa až do doby výstavby berlínské zdi. Všechny ty jizvy z války, sociální stereotypy, ale i snaha mladé generace se vymanit minulosti rodičů, bez obalu, hrubé a čisté, vyvěrající přímo z jádra Německa. Řekla jsem si, tohle mělo opravdovou sílu! Přesně tyhle příběhy a tento žánr na naší scéně chyběl. A proto není divu, že když jsem zahlédla Dcery nové doby od Carmen Kornové, neváhala jsem. Nakladatelství Prostor vydáním této německé ságy dokonale vyplňuje onu hladovou mezeru přesně po takovýchto příbězích. O Německu, o válce, o nacismu, o tom víme hodně z dokumentů a školních lavic. Ale vstoupit do onoho časoprostoru a poznat mezilidské vztahy a pochopit obyčejné lidské souvislosti rozdílných postav, čtenáře bezpodmínečně hned uchvátí a odejme nálepku černobílého pohledu na svět. Carmen Kornová je plodnou spisovatelkou, vydala řadu knih převážně detektivek, ale i dětského žánru. Narodila se 28. listopadu 1952 v Düsseldorfu v rodině skladatele Heinze Korna a jeho manželky Anneliese. Dětství a mládí strávila v Kolíně nad Rýnem. Pracuje jako redaktorka na volné noze a věnuje se psaní knih. Je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida, má syna a dceru a žije s rodinou v Hamburku. Její Dcery nové doby začínají na konci první světové války a zaměřují se na čtyři ženy v Hamburku. Henny Godhusenová je zdravotní sestrou a chce být porodní asistentkou na ženské klinice. Žije se svou matkou, otec zemřel ve válce. Stejné profese chce doclit i její nejlepší kamarádkou je Käthe, která věří v ideály komunismu. Ida žije znuděným životem rozmazlené bohaté ženy a pod vrstavmi konvencí skrývá vzpurnou duši. Aby rozbila ten stereotyp, přemlouvá služebnou, aby ji vzala tam, kde to doopravdy žije. A poslední Lina, která se chce stát učitelkou, a její profesní obětí je zůstat svobodnou ženou. Ale je to jen malá oběť oproti té, kterou pro ni udělali rodiče. Doslova umřeli hlady, aby jejich děti přežily. Postupně se status mladých žen mění, některé se vdávají, ať už je k tomu vedou jakékoliv okolnosti. Do děje vstupují nové postavy, partneři, kolegové, příbuzní a děti a je potřeba být na pozoru, abyste se neztratili v příběhu. Stejně jako život je plný mnoha postav, které zůstávají, či jen tak míjejí kolem nás. Někteří jsou důležití a u jiných má možná význam jen ten okamžik. Příběh prvního dílu trvá téměř tři desetiletí, poslední kapitola je z prosince 1948. Na začátku mladé ženy postupně dozrají kolem věku padesáti let, zažily dvě světové války, hospodářskou krizi, vzestup a pád nacionalismu. Osud jim není vždycky nakloněn a my s nimi můžeme sledovat nejen různé politické a ekonomické změny, ale vývoj postavení žen ve společnosti. Pracovní společenské oběti , zkracování vlasů , žena jako politička oproti stereotypní roli ženy v domácnosti. Mohla to být silná generace ve znamení změn, ale neponaučila se a její kroky jí přivedly z jedné světové války do hrůz té další. Víme, co způsobila nacionální euforie. A statusy i dřívější jistoty se začaly bortit. Manžel Idy je bankéř, ale její otec všechno ztrácí. Ti, kteří se vyrovnávají s režimem snadno nalézají nového nepřítele v Židech. I když v jejich řadách bují daleko větší zlo v podobě informátorů, jenž pro výhody jdou klidně i přes mrtvoly. Dcery nové doby jsou poutavým příběhem z Hamburku, které už není takové, jaké ho znaly ze svého dětství. Některá místa dnes už ani neexistují. „Byl teplý letní večer, kdy Lina a Louise seděly u okna, jehož tři křídla byla otevřená a nabízela pohled na kanál. Obloha měla sametově modré zbarvení, ale už nebyla bezpečná. Ani v Kolíně, ani v Hamburku. Bylo to jen několik dní, co osamělý bombardér prorazil pokrývku mraků poblíž Fuhlsbüttelské ulice a svými tříštivými bombami zabil hrající si děti. Až do jara shazovali Britové nad Hamburkem jen letáky, nyní však následovaly bomby. Po prvním náletu na přístav a městské čtvrti St. Pauli a Altona se vytí sirén stalo každodenní záležitostí. Do protileteckých krytů však chodil jen málokdo, a teď v létě neznamenalo velkou nepříjemnost ani zatemnění, nařízené hned po začátku války 1. září 1939.“ A utrpení a následky války jsou vidět téměř neustále. „Ta mladá žena byla ve vysokém stupni těhotenství, a když dorazila na kliniku Finkenau, byla skoro nahá. Měla na sobě jen spálené útržky látky. Od Hammu přes Wartenau běžela ohněm a Unger ji odnesl do porodního sálu na rukou. Ještě jí stačili ošetřit spáleniny, než začal porod. Porod, který té mladé ženě poté, co měla právě za sebou, připadal snadný. Když se její chlapec krátce před čtvrtou narodil, byl nálet na městské části východně od centra už dvě hodiny minulostí. Je to dar od Boha, říkal si Unger, měl by se jmenovat Donatus. Vložil dítě do rukou Henny, zatímco vyčerpaná matka usnula, i když se jí víčka chvěla. Počet lidí, kteří během noci na 28. červenec přišli o život bombami a ohněm, byl nekonečný, ale Theo Unger a Henny o tom ještě nevěděli. Strašidelné rysy zubožených postav, často jen v noční košili a se spálenými vlasy, tlačících před sebou dětský kočárek, nesoucích zbytky zavazadel a často jen osaměle se vlekoucích předměstskými ulicemi, než dorazily do vesnice, už tak přeplněné chudáky. Z těch, kteří zůstali v Hamburku, však už nikdo neváhal s odchodem do sklepa či ještě lépe do krytu, neváhali ani ti nejodvážnější.“ O knize v Il Giornale del Libro napsali: „Tuhle knihu by si měli přečíst všichni. Vypráví o síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa. Skutečně skvělá kniha!“ Než ji odložíte, budete o ní přemýšlet. O jejich hrdinkách, o lidské minulosti, o nesmyslnosti nenávisti. O tom, že velký díl toho, jaký život žijeme, si utváříme sami. A stejně tak jsme hodně zmítáni stereotypy, které se nám s odstupem času mohou zdát už jen „nesmyslné“. Jenže svou vážnost a ničivou moc ve své době a místě rozhodně měly. Carmen Kornová bravurně pracuje s našimi pocity: prožívala jsem stejné obavy a strachy jako protagonistky jejího románu. Bála jsem se o ně, stejně jako mě stále stresoval nový zvuk sirén. Lidé se zamykali ve sklepeních a z Hamburku se postupně stávalo město ruin. Pocítila jsem v sobě zlost na všechny ty, kteří šířili krutou nenávist a antisemitismus, a zlost ke zrádcům a všem lžím. Jak svět mohl vypadat jinak! A teď už musím jen netrpělivě čekat až do jara 2020, kdy vyjde druhý díl. MB

24.03.2025 08:45 U některých knih bezmyšlenkovitě vynecháváme úvody a vrháme se do děje. Ale tuhle jsem poctivě přečetla od začátku do konce. Úvod sympatické autorky a novinářky Laury Greavesové jako by otevřel smysl poselství celé knihy. Když totiž vidíte ve zprávách oslavovaného hrdinného psa a pak se podíváte na toho svého gaučáka, možná slepě na první pohled zatoužíte, zdali by i on nemohl být tak trochu víc „hrdinou“. Jenže on už je a vy to možná jen právě teď nevidíte. Jsou totiž cesty a způsoby, jak vás dělá šťastnější, nese za vás některá břímě a úžasně vám vyplňuje život. Část mého života vyplnil německý ovčák. Nebyl čistokrevný, ale křížený mohutnější rasou, a tak na první pohled pro neznalé působil jako těžkopádné nebezpečné zvíře. Byl to ale báječný, zlatý, inteligentní pes a výborný společník. Fascinovala mě na něm ta jeho bystrost! Jak se snadno učil a všemu porozuměl. A jak intuitivně jednal v situacích, které jsem jako člověk včas nezaregistrovala. Jednou u nás byla na návštěvě kamarádka s dětmi. Mladší dcerce byl asi rok a půl, v tom horku měla na sobě jen bodýčko s plínkou a bosýma nožkama nemotorně cupitala po trávníku. Až zašla směrem k malému chodníčku před dveře garáže. Všichni jsme byli poblíž. Nenechali bychom toho prcka bez dozoru. Ale náš pes byl bystřejší! Holčičce se ty její malé nožky zamotaly a ona dopadala na zadeček. Pořád byl vyplněný plínkou, dopad by nebyl bolestivý, nicméně pes jednal intuitivně. Asi zlomek vteřiny před tím si lehl těsně pod ni, takže dopadla jak do měkkých peřin. A smála se. Dodnes nechápu, jak to vycítil a stihl. Zvedla se, pokračovala v chůzi, stejně jako pes, jako by se nic nedělo. To je můj příběh. Psí hrdinové Laury Greaves jsou plné mnoha dojemných opravdových příběhů, které se udály v různých částech světa a nejednou byly také medializované. Pes nejen jako společník, ale i ten, který se dokázal pro lidský život obětovat. Laura vypráví o jednom z nich, který vycítil blížící se epileptický záchvat své paničky, nebo o dalším, který svými zuby popadl malé dítě za plínku a odstrčil jej z cesty jen proto, že zavčasu zaregistroval blížícího se smrtelně jedovatého hada. Dítě zachránil bez úhony, had se však zakousl svými jedovatými zuby do psa. Měl na mále, ale nakonec byl zachráněn. Anebo jeden z opravdu silných příběhů fenky Kabang, který řada z nás před časem sledovala v médiích. Pouliční fena z Flipín, v zemi, kde kvůli chudobě často psí maso končí na lidském talíři, se díky záchraně dvou děvčátek na úkor vlastního zmrzačení, stala hrdinkou a inspirací pro řadu lidí na celém světě. Díky pomoci ze zahraničí Kabang absolvovala operace ve Spojených státech, aby dále mohla důstojně žít a vrátit se domů. Už předtím jsem viděla její fotografie a četla příběhy, ale toto emotivní video až teprve nyní V knížce si také přečtete o muži, který byl přiveden v nemocnici do umělého spánku a probudil ho z něho až štěkot jeho milovaného psa. „Ten, kdo právě seděl u Andyho postele – a vždycky tam někdo seděl – , přiložil svůj telefon k Andyho obličeji v naději, že jeho utlumený mozek zaregistruje Teddyho na druhé konci. Tyto „hovory“ sloužily spíš Teddymu než Andymu. Pejsek se na svého páníčka zlobil a Andyho rodina mu tímto způsobem chtěla ukázat, že Andy je tu stále pro něj, i když možná nevnímá. Nikdo netušil, zda Andy nějaké zvuky vůbec slyší, natož zda si uvědomuje, že oním štěkáním a ňafáním mu jeho pes sděluje: Mám tě rád! Vrať se ke mně domů! Ale Andy to slyšel. Po čtyřech dnech v umělém spánku, během jednoho z hovorů s Teddym, se Andy začal probouzet. O tři dny dříve, než plánovali lékaři. Během odstraňování hadiček a infuzí Andy udivil lékařský tým ještě víc, protože se dožadoval, aby mohl vidět svého psa.“ Na jednu knížku by všechny krásné příběhy nestačily, ale Laura Greavesová jich nabízí v této publikaci alespoň šestnáct. Všechny jsou určeny k poctě našim němým přátelům. Udělali a dělají toho pro nás hodně. Někdy to bereme jako samozřejmost. Ale proč ne. Ano, buďme k nim také samozřejmě laskavými a dobrými páníčky tak, aby náš společný vztah a život byl maximálně harmonický. Pes žije kratší život než člověk, ale vždycky po sobě zanechá nesmazatelnou stopu. A jeho odchod u srdce vždy bolí, jako by odcházel rovnocenný člen lidské rodiny. Pamatuji si, jak mi jedna kamarádka vyprávěla o tom, že doma měli fenu; také rasy německého ovčáka. Byla nepřátelská vůči ostatním, žárlivá na svého páníčka. Vzhlížela k němu téměř jako k bohovi. Když byl její poslední den, ležela vyčerpaně, ale čekala, vytrvale čekala, až se páníček vrátí domů. Tehdy si prý k ní sedl, vzal ji k sobě do klína a hladil. A ona, jak ucítila, že je konečně se svým milovaným člověkem, podívala se mu do očí a naposledy vydechla. Nechtěla odejít, dokud se s ním nerozloučí. Pokud to máte jako já: psi pro vás hodně znamenají, věřím, že vás tato kniha stejným způsobem zaujme a díky ní si vybavíte spoustu hrdinských příběhů vašich čtyřnohých přátel. Bez nich by byl život podstatně chudší. O autorce: Laura Greavesová je úspěšná novinářka, držitelka mnohých žurnalistických ocenění, která se s hrdostí označuje za „bláznivou pejskařku“. Více než dvacet let přispívala do různých australských i světových novin a časopisů a pracovala jako editorka časopisu Dog’s Life . V současné době působí jako spisovatelka na volné noze a pravidelně přispívá do tištěných i internetových médií věnovaných domácím mazlíčkům, zejména pak psům. Je autorkou sbírek příběhů s názvy Incredbile Dob Journeys a Dogs with Jobs a tří romantických humoristických titulů Be My Baby , The Ex-Factor a Two Weeks Til‘ Christmas , v nichž hrají velmi důležitou roli kurážní psí hrdinové. Laura Greaves, Psí hrdinové. Skutečné příběhy psů, kteří zachránili život svým páníčkům. Grada Publishing, 2019. MB

02.03.2025 23:45 Je to tak zvláštní pocit. Vždyť jsou to přece jen děti! Díváte se na ně, do jejich na první pohled „nevinných“ tváří. Každý den jich spoustu potkáváte. Mohly by vůbec někomu tak strašně ublížit? Dokázaly by rozhodnout o životě a smrti? Nebo se i předem připravit na vraždu? Ano, mrazilo mě, jak už bylo napsáno v jiném příspěvku. Tuto publikaci ani snad není možné číst v poklidu. Stephan Harbort k danému tématu přistoupil zodpovědně. Žádné senzace, prostě holá fakta a stejně vám bere dech. S určitými předpoklady už knížku otvíráte a stejně stránku po stránce jste ostře konfrontováni s realitou. Pak mám najednou pocit, jako bych po celou dobu žila na jiné planetě. Je možné, aby svět, aby děti byly tak kruté? Odkládám na chvíli knížku a jsem v myšlenkách nucena hledat jakékoliv podobnosti či náznaky ze svého okolí. Určitý prvek, díky jehož identifikaci by pak další kroky mohly působit preventivně. Na první pohled žádné z těchto dětí nedělá dojem potenciálního vraha. Titulní strana nabízí fotografie sympatických nebo smutných tváří. Něco s nimi ale bylo „špatně“. Mohla to být psychická agresivní porucha, nebo špatné rodinné podmínky, zneužívání, život v „opiovém“ domě a tak dále. Ale při pohledu z vnějšku: Kdo by mohl předem s jistotou říci, že se stane něco tak strašlivého? Ve škole mohli působit jako mlčenliví, nebo výbušní, občasní záškoláci se špatnými známkami, rváči. Nejsou stejní, není jeden jako druhý. Rozdíly mezi nimi byly. Protože pokud by existoval jasný vzorec, který předpoví evidentní patologické chování, určitě by se dalo takovým tragickým koncům předcházet. Vždyť naše děti se běžně ve třídách setkávají se spolužáky, kteří nemají nejlepší známky nebo jsou těmi, kteří vyvolávají spory a rvačky. To ovšem neznamená, že z nich jednou budou vrazi. Faktem je, že tu jsou také některé další zjevné znaky, které by měly zaregistrovat jejich nejbližší, pokud se o vývoj a výchovu svého dítěte zajímají. Ubližování zvířatům, sadistické výbuchy , ale i časté či dlouhodobé záškoláctví, opakování ročníku nebo velmi špatné známky. Rodiče by měli rovněž sledovat, s kým se jejich dítě kamarádí. A vše zavčasu řešit s odborníkem. „Toho kluka jsem neznal, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jen jsem ho předtím několikrát viděl. Když chtěl toho dne projít kolem mně, řekl jsem mu: „Hej, ty!“ V ten moment se ten kluk otočil. Okamžitě jsem věděl, že ho musím dostat někam, kde mu budu moct ublížit. Chtěl jsem ho zmlátit, způsobit mu bolest. Musel trpět, pořádně trpět.“ …“Když jsem toho kluka zabil, necítil jsem se nijak špatně. Spíš jsem měl dobrý pocit jakéhosi osvobození. Když jsem toho dne šel do postele, spal jsem jako mimino.“ Publikace je rozdělená do několika příběhů, skutečných událostí. Jsou zde přesně popsané případy vražd, výpovědi samotných dětských vrahů, soudní líčení, konkrétní okolnosti případu a psychologické rozbory, čím bylo způsobeno pachatelovo jednání. Závěrem je statistická příloha z letech 1950 až 2014 procentuálně uvádějící skutečnosti jako věkové zastoupení pachatelů vražd . 87,5% dětských vrahů tvoří chlapci, školní výsledky malých pachatelů jsou většinou podprůměrné a bývají vyloučeni ze školy nebo získávají školní tresty. Pachatelé často pocházejí z rozvedeného manželství , před spácháním vraždy se nejčastěji dopouštěli krádeže či vandalizmu . „Můj otec uměl být pořádně brutální. Ještě dnes si vzpomínám na jednu věc, když potrestal jednoho z mých bratrů. Koupil otci pivo a přitom si tajně koupil za 50 feniků oříšky. Když dal otci zbytek peněz, otec si všiml, že trochu peněz chybí, popadl mého bratra za ruce, strčil mu je do kotle s vařící vodou a držel je tam tak dlouho, až měl ruce úplně červené. Bratr pak musel jít do nemocnice, protože měl silné bolesti a nemohl nic dělat. Nebo museli bratři klečet skoro celou hodinu na trojhranné liště a ruce museli držet napřažené před sebou. Otec si asi myslel, že je tak lépe vychová. A když to bratři nedokázali, museli zůstat klečet ještě déle. Otec byl strašně tvrdý, jemu byl úplně jedno, jaké to bude mít následky.“ Pokud se nebudeme zajímat o své děti, nebo budeme k nim nepřiměřeně krutí, je to skoro rovnice k tomu, že si říkáme o problém. Krutost z nich rozhodně dobré lidi nikdy neudělá. O autorovi: Stephan Harbor je vrchní kriminální komisař a přední německý odborník na sériové vraždy. Hovořil s více než padesáti sériovými vrahy, vyvinul mezinárodně používané metody pátrání k usvědčení a dokázání viny pachatelů násilných činů. Je odborným poradcem televizních dokumentů a detektivních seriálů. Žije v Düsseldorfu. Stephan Harbort, Když vraždí děti, nakladatelství Alpress, 2019. MB

02.03.2025 23:45 Vánoce jsou čas hodování a setkávání se s blízkými i přáteli. Nechte se inspirovat a obměňte letos svůj tác s cukrovím. Připravte rodině i návštěvám originální, a především zdravější cukroví. Můžete své hosty nechat hádat, z čeho jsou lahodné kuličky i zdánlivé linecké cukroví připraveno. Uvidíte, že budou překvapeni. Celozrnné linecké bez cukru Linecké, je typický druh cukroví, který se v Čechách těší obrovské oblibě. A to až v takové míře, že nechybí na stole téměř žádné domácnosti. Vyzkoušejte letos zdravější variantu. Cukr nahraďte mrkví a klasickou mouku tou celozrnnou. V rámci úspory času použijte již nastrouhanou mrkev z řady Bonduelle Vapeur. Uvidíte, že se po těchto lineckých mrkváncích jen zapráší. Linecké mrkvánky Ingredience: 250 g Bonduelle Vapeur strouhaná mrkev 400 g hladké celozrnné mouky 250 g másla 1 čajová lžička prášku do pečení špetka soli vanilka marmeláda nebo povidla Postup: Mrkev, mouku, máslo, prášek do pečení, špetku soli a vanilku vložte do mísy a dobře promíchejte. Vzniklé těsto rozválejte na pomoučeném válu na zhruba 2 mm tenký plát. Z něj pak vykrajovátkem tvořte kolečka či jiné libovolné tvary. Kolečka vyskládejte na plech a pečte v předehřáté troubě na 170 °C do růžova. Poté vyjměte a nechte vychladnout. Dvojice mrkvánku spojte marmeládou nebo povidly a podávejte. Tajemné kuličky Kuličky se dělají na nespočet způsobů. Rumové, čokoládové, kokosové, raw a mnoho dalších. Zkuste letos připravit originální – cizrnové, slazené datlemi. Jsou zdravé, a přitom tak lahodné, že ani vaši nejbližší neuhodnou základní surovinu. Cizrnové kuličky Ingredience: 1 balení Bonduelle Vapeur cizrna 1 polévková lžíce datlové pasty nebo hrst přes noc namočených datlí 4 polévkové lžíce ořechového másla 1/2 čajové lžičky skořice kokos a kakao podle chuti Postup: Cizrnu smíchejte s datlovou pastou či drobně pokrájenými datlemi, skořicí, ořechovým máslem a vše společně rozmixujte. Ze vzniklé hmoty vytvarujte kuličky, které pak obalte dle chuti v kokosu či kakau a podávejte. TIP: Jak na ořechové máslo? Oblíbené ořechy upražte v troubě, stačí 8-10 minut. Vychladlé je smíchejte s javorovým sirupem, vanilkovým extraktem a několika lžičkami rumu. Krásné Vánoce přeje Bonduelle. TZ

02.03.2025 04:15 Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM , na níž pracoval deset let. Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy . Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers , The Trouble with Testosterone či A Primate’s Memoir . Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování . A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence přes prarodiče ke vzdálenému bratranci/sestřenici po cizího člověka . Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce , který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny . Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky . A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci . Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný ? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby , nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ

02.03.2025 04:15 Obnovená premiéra klasického baletu Louskáček, vánoční sen se uskuteční v neděli 1. prosince 2019 v Divadle na Vinohradech. Titulní roli Klárky a Prince zatančí sólisté přední baletní scény v Praze – Sophie Benoit a Giovanni Rotolo. Diváci se mohou těšit na vynikající výkony tanečníků, pohádkový příběh s výpravnou scénou a kostýmy. Toto představení přinese radost také rodičům s dětmi ze sociálně slabých rodin, kterým poskytuje sociální služby nezisková organizace Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze. Postavu strýčka Drosselmeyera, průvodce dějem baletu, ztvární sólista Viktor Svidró. V dalších rolích se představí tanečníci Tanečního centra Praha – konzervatoře, Pražského komorního baletu a studenti mezinárodní baletní školy First International Ballet School. „Jedná se o ojedinělý edukativní projekt. Choreografie je tanečníkům šitá na míru. Letos probhla generační výměna, děti odrůstají, a tak jsem připravila kompletně nové obsazení včetně hlavních hrdinů,“ uvádí Veronika Iblová, choreografka a režisérka představení. Balet bude uveden celkem v deseti představeních. Obnovená premiéra se koná 1. prosince od 15 hodin v pražském Divadle na Vinohradech. Představení pořádá agentura Czech Jazz Art, která formou vstupenek podpoří neziskovou organizaci Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze, která pomáhá sociálně slabým rodinám s dětmi a provozuje také azyl pro matky s dětmi. Výpravný balet Louskáček, vánoční sen je inspirován dílem romantického spisovatele E. T. A. Hoffmanna . Baletní libreto A. Volkova inspirovalo slavného skladatele P. I. Čajkovského, který vytvořil nezapomenutelné a oblíbené dílo. V baletu jsou vylíčeny barvitě události kouzelné štědrovečerní noci, kterou putuje Klára se svým ochráncem – princem Louskáčkem do jeho pohádkové říše a zase zpět ke své rodině. Veronika Iblová vytvořila vánoční představení pro celou rodinu. Diváci se mohou těšit na představení, které je vtáhne do kouzelné vánoční atmosféry spolu s překrásnou hudbou Čajkovského, potěší je pohádkovým baletním příběhem, výpravnými kostýmy a scénou. „Publikum jistě zaujmou výborné výkony sólistů a dalších tanečníků, kteří tančí s velkým nasazením a chutí. Jedná se o projekt, na kterém se potkávají takřka tři generace. Těm nejmladším je pět let a ti nejstarší jsou opravdu zkušení profesionálové,“ doplňuje Veronika Iblová, ředitelka školy First Internationleal Balt School. Ohlasy na představení: „Celý balet zakončil potlesk, ale i výskot a další výkřiky naznačily, že se balet obecenstvu líbil. Představení baletu Louskáček, vánoční sen se i přes složitost nastudování vydařilo.“ Lenka Trubačová, Taneční aktuality „Scénu zaplaví radost, dětem září oči a vy jim pak odpustíte i to, že občas některé šibalsky mrkne do hlediště na rodiče či známé.“ Johana Mücková, ČT 24 O First International Ballet School Tato první mezinárodní baletní škola v České republice vznikla v roce 2010, je zaměřená na výchovu dětí a mladých umělců a nabízí vzdělání na nejvyšší úrovni v oblasti klasického baletu s prvky moderního tance. Škola je výjimečná v mnoha ohledech a výuka je vedena výhradně v anglickém jazyce.

02.03.2025 04:15 Objevila se vám vyrážka či zarudnutí na pokožce i přesto, že jste na sobě měli oblíbené tričko vyprané v pracím prášku a v aviváži, kterou dlouhodobě používáte? Věnujte tomu pozornost, alergie na prací prášek se může objevit kdykoliv. Pomůže praní s dostatečným mácháním i změna prostředku. „V zimě je naše kůže velice namáhaná. Vysilují ji teplotní výkyvy, suchý vzduch i teplé oblečení, kterým se chráníme před zimou. Výsledkem je citlivější pokožka a problémy, jako alergie či podráždění, se vyskytují podstatně častěji,“ říká dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. Citlivěji může naše pokožka reagovat také na prací prostředky, které bez předchozích problémů dlouhodobě užíváme. Prací prostředky a aviváže obsahují hned několik látek, které mohou kůži dráždit. Mezi nejrizikovější složku patří parfémy. Nepříjemnou vyrážku mohou způsobovat také obsažená barviva, chemikálie nebo konzervační látky. K vyvolání reakce svědění, zarudnutí, vzniku šupinek, prasklinek nebo dokonce vyrážky či puchýřů stačí velmi málo alergenu nebo jeho zbytkové množství, které může na oblečení zůstat po jeho praní. Z alergologického hlediska totiž čisté není ani ze skříně vytažené oblečení. Víte, že… jednou z nejrizikovějších složek pracích prášků jsou přírodní parfémy? Potrápí především citrusy a skořice. Co s tím? Nejdůležitější je dostatečné máchání Před problémy nezavírejte oči a nepřecházejte signály podrážděné pokožky, bez řešení problémů může dojít ke zhoršení situace. „Každá alergická reakce je specifická. Obecně ale platí, že nejdůležitější je odstranit dráždící látku. V případě potíží doporučujeme nezapomínat na důkladné máchání prádla v cyklu praní a změnu pracího prostředku,“ říká MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. K odstranění zbytku pracího prášku a aviváže přispívá dvojité máchání prádla. Lidé se ale často snaží během praní šetřit vodou. Existují dokonce pračky, které v rámci zmíněného šetření méně důkladně máchají a spotřebovávají minimum vody. Právě nedostatečné máchání prádla má za následek to, že se na oblečení i v jeho tkaninách udrží více pozůstatků pracího prostředku a aviváže, které nás mohou při nošení dráždit. Jeden máchací cyklus nás vyjde maximálně na korunu, což určitě za příjemnější nošení prádla stojí. Spoléhat bychom neměli ani na to, že pokud necítíme žádné obtíže ihned po oblečení se, je vše v pořádku. Čím déle máme oblečení s pozůstatky prostředku na sobě, tím delší čas mají na působení na pokožku. „Na máchání by neměli šetřit především lidé s citlivější pokožkou, lidé s atopickým ekzémem a rodiny s dětmi. Dětská pokožka, zvlášť do třetího roku života, je totiž velice citlivá. Nezapomínejte, že nejdůležitější je zdraví vás i vašich blízkých,“ uzavírá dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. TZ