30.07.2025 08:30 Napínavé čtení pro děti od deseti let Na knižní trh přichází pokračování knížky Závodní kůň, který odmítá běhat, jenž nakonec vyhrál Derby a s Kájou a jejím poníkem Percym zachránili rodinu před krachem. Pověst Vznešeného Bojovníka se rozšířila natolik, že přijela i televizní stanice BBC a natočila o něm dokument. Kája je patřičně hrdá, ale stačí jedno dopoledne, kdy je pryč v nedalekém městě, a Vznešený Bojovník je unesen. Zloději požadují výkupné jeden milion liber. Kája brzy nabyde podezření, kdo by mohli být pachatelé. V ten den, kdy tu natáčela BBC a bylo kolem spousta lidí, jí právě dva podivní chlápci pokládali velmi zvláštní otázky. A pak zmizel kůň a náklaďák a její milovaný poník ležel přiotrávený ve stáji. Pro malé čtenáře čeká dobrodružný příběh s detektivní zápletkou, ale také s jistou dávkou humoru, často vycházející z komických situací dvou bratrů. Clare Baldingová je anglickou hlasatelkou, novinářkou a autorkou. V současné době uvádí pro BBC Sport a další stanice. Ke koňům má velice blízko. Od roku 1988 do roku 1993 byla přední amatérskou žokejkou v koňských dostizích a v roce 1990 se stala šampionkou na klisně Lady Rider. Téměř celá její rodina se pohybovala kolem koní a také o těchto svých životních zkušenostech vydala monografii. Clare Baldingová, Závodní kůň, který se ztratil. Nakladatelství Bambook, 2020. MB
30.07.2025 08:30 53 let od představení Kinoautomatu přichází čeští tvůrci s podobným principem v první české audiohře. V unikátní hře bez obrazu si budou moci posluchači/hráči sami vybrat, jak se bude příběh dále ubírat, zda hrdinům zvolí snazší nebo obtížnější řešení. A co víc – tvůrci se rozhodli, že audiohru Důkaz 111, kterou startují, opatří tzv. filmovým zvukem. Při poslechu hry tak budete mít dojem, jako byste sledovali film bez obrazu. „První nápad na interaktivní audiohru přišel asi před šesti lety, když začaly být velmi populární počítačové hry, které byly postavené na principu rozvětveného příběhu, jenž byl na poměry her poměrně sofistikovaný a často se zabýval i citlivými tématy – hráče tak hry stavěly před složitá rozhodnutí a přinášely diametrálně odlišný zážitek od klasických her. Lákalo mě vytvořit něco podobného a jelikož mám ke zvuku blízko, bylo poměrně jasné, jakým způsobem by mohl být příběh zpracovaný,“ vzpomíná na zrod myšlenky tvůrce celého konceptu Tomáš Oramus. „Chtěli jsme, aby hráči ten příběh opravdu prožili, nejen poslouchali, proto jsme se snažili, aby měli všichni možnost slyšet hru tak, jako by se opravdu nacházeli ve starém hotelu, kolem nich si povídali ostatní hosté a za okny se blížila bouře. Kdyby to všechno někdo pouze vyprávěl, byl by to určitě skvělý příběh, ale nebyli byste jeho součástí.“ Tomuto aspektu byla podřízena i samotná tvorba audiohry – hra využívá binaurálního zvuku, který je spojován především s virtuální realitou a navozuje v posluchači pocit obklopení zvukem. Klíčovým bodem byl ale samozřejmě příběh. Bylo jasné, že bude nutné vytvořit původní dílo, které nabídne posluchači několik cest a konců, a které bude zároveň zvukově atraktivní. Nakonec vyhrála noirová detektivka. „Obával jsem se, že bude těžké najít autora, který zvládne napsat dobrý příběh a zároveň zvládne rozvětvený příběh, ale nakonec jsem dostal tip na Vladimíra Marečka a už když jsem četl první verzi, byl jsem překvapený, jak dobré to je a kolik možností příběh nabízí,“ vzpomíná Oramus. Prozradit příběh audiohry Důkaz 111 je vlastně nemožné, protože právě díky interaktivitě hry je těch příběhů hned několik. „Na možnostech interaktivity nás nejvíce bavilo to, když jsme mohli hráči předložit takové možnosti, které mají všechny svá pro a proti. Jedno řešení může být rychlé a účinné, ale popudíte jím ostatní postavy proti sobě. Pokud se ovšem zachováte taktněji, můžete přijít o důležitou výhodu nebo sami sebe vystavit nebezpečí. Chtěli jsme proto stvořit takový příběh a takovou hlavní hrdinku – hned na začátku nám bylo jasné, že bychom chtěli, aby hráčova postava byla žena -, která chce sice udělat správnou věc, ale vlastně si občas není jistá, jestli dokáže poznat, co doopravdy správná věc je,“ vysvětluje scenárista Vladimír Mareček. Hlavní roli kriminalistky Alice Wellsové ztvárnila herečka Tereza Hofová, kterou zaujal nejen tajemný a až mysteriózní příběh, ale právě také interaktivita příběhu a jeho zmíněné filmové ozvučení. „Hraju policejní vyšetřovatelku, ženu velmi uzavřenou, až odtažitou, která zprvu může působit až nepříjemně, postupně ale zjišťujeme, že za jejím vystupováním se skrývá bolestné a nedořešené trauma, které se propojí s tajemným příběhem,“ prozrazuje Hofová a dodává: „U namlouvání jsem se snažila myslet na ty, kterým je primárně určená, na lidi, kteří vnímají svět povětšinou pouze v audio-hmatové formě. A to bylo velmi inspirativní. Říkala jsem si, jak takový svět asi vypadá, jak vypadá zbraň pro člověka, který si na ni sáhnul, ale nikdy ji neviděl, auto, ve kterém seděl, ale nikdy jej neřídil…“ K tomu scenárista Vladimír Mareček říká, že právě to bylo na realizaci Důkazu 111 nejzajímavější i nejtěžší. Zatímco ve filmu platí pravidlo „show, don´t tell“, a tak postava neřekne „nesu vám čaj“, ale prostě ho přinese, v audio podobě se slovům nevyhnete. „Oproti filmu máte ale jinou výhodu. Zvuk vám dovoluje přesunout se na jakékoliv místo, klidně i neexistující, v jakémkoliv čase. A všechny zvuky, které použijete, si posluchač sám pro sebe převádí do obrazů. A ty obrazy jsou daleko krásnější a zajímavější než cokoliv, co byste mu mohli kdy ukázat vy.“ Audiohra Důkaz 111 vychází v druhé polovině června pro mobilní telefony se systémem Android a iOS. Jelikož se prakticky vše odehrává ve zvuku, připravili tvůrci i režim pro nevidomé, kteří jinak moc herních možností nemají. Do budoucna plánují v Play By Ears hru převést do angličtiny, vydat na Apple Watch a svůj inovativní princip představit ve světě. Pro ty, kteří se nechtějí rozhodovat, kudy se příběh bude ubírat, vyjde Důkaz 111 také jako audiokniha, pro niž tvůrci zvolí linku příběhu sami. V dalších rolích v Důkazu 111 uslyšíte Bohdana Tůmu, Andreu Elsnerovou nebo Norberta Lichého. Tisková zpráva
30.07.2025 08:30 Humorná, poučná, zajímavá i provokující – taková je kniha memoárů Benjamina Kurase Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného „uvěznění“ v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“ Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát . Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“ Ukázka, strana 95: KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející. V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující. Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi. Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta. V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši. A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků. Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže. V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise , jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier. Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu. Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil. Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova: Půjdeme se posadit do zahrady. Ano, rád se do vaší zahrady podívám. Mám tam spoustu záhonů. Pěstujete něco? Ano, tady mi roste salát. Pěkný hlávkový. A tady kvetou růže. Já mám rád dobrý salát. Já dávám přednost růžím. S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína. Tisková zpráva
