27.03.2026 03:00 Ann Napolitano, Ahoj Krásko, Grada, Metafora 2024 Čtyři nerozlučné sestry a jeden muž. Smrt a zrození, které mnohou rozdělit stejně jako spojit. Chicago od 80. let 20. století do roku 2008. *** William se narodil zlomeným rodičům, lidem, kteří mu kvůli smrti starší dcerky nedokázali věnovat pozornost, natož pak lásku. Will je hodný kluk, miluje basketbal, je nejistý, citově vyprahlý. Když odejde do Chicaga na univerzitu, seznámí se s Julií. Julia má tři sestry a má ve všem jasno. Ona vše určuje, lajnuje, plánuje. Je sebestředná a víc než Willa miluje představu o Willovi. Jenže ne nadarmo se říká: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne… Původně jsem tuhle knihu vůbec neměla v plánu… … Jenže se stalo…: Rozbaluji obálku a těším se, jak vykoukne Utajené přátelství, kniha, kterou budu číst se synem. Rozbaluji, rozbaluji a ups! Ahoj krásko. Přišlo mi to jako vtip. Ta kniha se mi vnutila, vetřela se ke mně domů! Dobře. Podle názvu jasná romantika-erotika. Psychicky se na to chystám, protože tyhle knížky obvykle nečtu. Jak jsem se mýlila! Kolem Willa a Julie krouží tři Juliiny sestry, každá má své specifické vlastnosti a postavení v příběhu. Není mezi nimi řevnivost, naopak jsou pro sebe ohromně důležité. V další vrstvě do příběhu zasahuje Juliina matka Rose, její vnučky, Willův fyzioterapeut Arash a kamarád Kent. Arash je tím literárním charakterem, na nějž se těšíte, když objeví na scéně. *** „Vy mě litujete,“ řekl William konečně a ta slova chutnala hořce. Arash energicky zavrtěl hlavou. „Máš depresi, ale nejsi cvok. Mít v tomhle světě depresi, to není projev bláznovství. Je to příčetnější než být šťastný. Nikdy jsem nevěřil lidem, co za každou cenu hýří optimismem a tlemí se, ať se děje cokoliv. Ti mají podle mě o kolečko víc. A taky ti nenabízím práci, ale ubytování.“ *** Ann Napolitano předkládá do detailu vykreslený psychologicky příběh Pojmenovává skutečnosti, ale nesoudí, nehodností. Citlivě chápe a k situacím vždycky nechá některou z postav zaujmout moudré stanovisko. Nemusíme s aktéry souhlasit, nemusí nám být ani sympatičtí, přesto to, jak děti opakují chyby rodičů, jak stejně nebo odlišně se staví k řešení, je pozoruhodné. Autorka přimíchala do příběhu i špetku idealismu, nebo možná je ho hrst, když líčí vztahy k dětem a jejich nekonečnou roztomilost, bezproblémovost, snadnost péče, dětskou empatii a podřízení se přání matek. Možná je to dobře, protože to, co se skrývá za příběhem, je dostatečně těžké a každý příběh potřebuje mít světlé momenty, jinak se stává nesnesitelným. Moudrost, láska a velkorysost se táhnou rodinnou ságou jako řeka, která je někdy na povrchu a občas mizí v zemi. Ann Napolitano stvořila sladkobolný příběh o síle ženství v jeho konstruktivním i destruktivním aspektu a o přelomových momentech, které mění toky dějů. Přese všechno, co se stane, je to v jádru pozitivní, má to smysl, vývoj a hrdiny posouvá k vlastní celistvosti. O autorce Ann Napolitano je americká spisovatelka, autorka čtyř románů, z nichž do češtiny byly přeloženy dva: Drahý Edwarde a Ahoj krásko. Studovala na Newyorské univerzitě, kde získala titul magistra umění. Žije v Brooklynu s manželem a dvěma syny. Román Ahoj krásko je inspirovaný sesterskými vztahy v rodině kamarádky z dětství. Název pak odkazuje na oslovení z pohlednic od strýčka žijícího v Chicagu, které autorku vždy fascinovalo pouličním výtvarným uměním. Jindřiška Kracíková Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 Pokud usedáte ke knížce Novinářem v Číně 2: Nezešílet! nejspíš jste již četli první díl , ale i kdyby ne, vůbec nic se neděje. Druhý díl lze začít číst bez znalosti prvního. První stránky vás uvedou do situace a hned nastupuje rychlý spád informací, emocí, příběhů. Věřím, že už sám podtitul vás správně nasměruje, a proto jistě neočekáváte strohý sterilně objektivní popis událostí v Číně někdy z období let 2007 a 2008, protože to ani Tomáš Etzler nezamýšlel. „Šílencův“ autobiografický deník V rozhovoru s Jáchymem Topolem v rámci besedy v knihovně Václava Havla Tomáš Etzler říká, že už když uvažoval, o čem kniha bude, měl v plánu vytvořit něco víc. V té době již znal mnoho fascinujících lidí, natočil řadu zajímavých reportáží o silných tématech, šokujících svou výpovědí, jež tak otevřeně konfrontují jinak prezentovaný obrázek o své zemi čínskými komunisty: „Nablýskaný“ téměř bezchybný svět. Realita je nakonec hrubá, krutá a ničivá. Snad až na jiskru naděje v samotném závěru publikace. Nutno dodat, že výraznou složkou u Etzlerových knih je vyjma řady zajímavých informací právě i onen subjektivní pohled: jeho vnímání Číny se postupně mění a on se dostává na samé dno svých sil. Hovoří o psychickém „sešupu“, je hrubý, neurvalý, výbušný. „Musím jít s kůží na svět se vším. Jsou tam věci, které bych nechtěl říct ani svým rodičům, kdyby byli na světě.“ V emocionálním vypětí nevybíravě křičí na čínského strážníka. Nebo se vzteky rozpálí, až rukou rozbije skleněné dveře, střepy mu přeříznou i šlachy. Popíjí stále víc alkoholu, než je rozumné, snad jen aby „nezešílel“. „Choval jsem se v Číně občas jako šílenec, jako hulvát. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že když nebudu stoprocentně upřímný, kniha nebude pravdivá.“ Ženy jsou také lidé Tomáš Etzler během svého pobytu natočil velkou řadu tematicky různých reportáží. Každá je silná svou výpovědí a trpká v tom, že v důsledku nevede k řešení, ani k nápravě. Tohle je realita. Taková je Čína a změnit to nejspíš může jen ona sama. Na jedno z oněch témat se zaměřím podrobněji – právě ze své pozice ženy. Ženy jsou také lidé – nejedná se o vtip nebo recesi. Národní úřad pro rodinné plánování totiž v některých jižních provinciích zahájil kampaň s tímto názvem za záchranu dívek. Čínská politika jednoho dítěte způsobila, že se rodiny při plánovaném rodičovství snažily upřednostnit syna. Jsou známy úmyslně vyvolané potraty, pokud se rodička dozvěděla, že očekává dceru. Na různých místech byla nalézána mrtvá či ještě živá odložená novorozeňata dívek, stejně jako se zabíjela přímo po porodu. Tyto účelové akce způsobily nedostatek žen. Čína s těmito následky bojuje všemi prostředky. Rovněž jako tato oficiální kampaň měla být podnětná k omlazení populace: dochází pracovní síla. Čína opustila politiku jednoho dítěte v roce 2016. Od té doby mohly mít manželské páry dvě děti. Situace se však nezlepšila a od roku 2021 vláda povolila tři děti. Striktní příkaz přišel i pro gynekology: Během těhotenství nesmí prozradit pohlaví dítěte. Několik let se tedy již úřady v rámci hledání různých řešení snaží zvýhodňovat rodiny, které mají dceru. Na vesnicích například dostávají zdarma zemědělské nářadí, hnojiva na rýži a mandarinky. Nicméně přesto vychovávat děti v Číně je stále velmi drahou záležitostí, a tak vládní politika nesklízí mnoho úspěchů. Dalším faktorem stále nízké porodnosti je, že současné dospělé ženy volí raději kariéru než zakládání rodiny. Témata svobody vůle a projevu Pocit nesvobody bez výjimky jistě zasáhne každého, kdo v Číně pobýval nějaký čas. Stejně jako Tomáše Etzlera. Neustálá omezení, sledování, štěnice… Navykl se ohlížet za sebe, dívat se takzvaně přes rameno, není-li sledován. Věděl, že některé informace je lepší si předávat při zapnutém vysavači, puštěné hudbě nebo v parku. Natáčet nebylo možné kdekoliv, a to ani nemám na mysli strategická místa, která by sama ze své povahy zákaz vyžadovala. Omezení pochopitelně vznikala i při setkání s „nežádoucí“ osobou. Tak proběhlo podobně setkání v čajovně s čínským disidentem Liou Siao-Po, v době ještě před jeho Nobelovou cenou. Hned na úvod mu Liou sdělil, že nepřišel sám: doprovodila ho státní policie. Neustálý strach a pocit příkoří. Nejen pro ty, kteří nesouhlasí s režimem, ale stejně tak pro jejich rodinné příslušníky, kteří s konkrétními činy nemuseli mít vůbec nic společného. Vyčerpání, nedorozumění Tomáš Etzler ve svém autobiografickém deníku zahraničního novináře, vyčerpaném z práce, ze systému a z nevydařeného manželství se často obrací k alkoholu. Mění se, je na pokraji psychických sil. Uvědomuje si jiné hodnoty, priority, stejně jako sílu přítomnosti: pokud narazí na zajímavé téma k reportáži, nesmí nic odkládat. Ten, s kým by chtěl hovořit, už zítra může být pryč. Ve vězení. Mrtev. V exilu. Emoční dopady v důsledku jeho pobytu v Číně se rovněž odráží ve vztazích s jeho přáteli, stejně jako s Českou televizí. Vznikají určitá nedorozumění, rozepře, ale i dlouhá období mlčení bez odpovědí. Obavy a domněnky, které nakonec kulminují z podezření, že po nástupu Miloše Zemana na post prezidenta je na obtíž a stává se z něho „pekingský problém“. Naděje na závěr Knížka končí příběhem, jež vyústil k natočení filmu Nebe. „Chtěl jsem tu knížku ukončit smírčím příběhem,“ říká Tomáš Etzler. Přes všechny hrůzy a tragédie, které v Číně viděl našel i – jak tvrdí – „ostrov opravdové lásky a pravdy“. Původně zpracovával dokument pro CNN o sirotčinci, vedený v katolické víře. Sestra Wang, jež Tomáše Etzlera provázela, mu řekla: „Čína je bezbožná země, bez respektu pro život. dělej z lidí objekty. Když někdo nemůže vytvářet materiální bohatství, jeho existence se považuje za bezcennou.“ Dokument nakonec nebyl nikdy v CNN odvysílaný. Z podpory svých některých přátel se Tomáš rozhodl o sirotčinci natočit film. „Jeptišky v sirotčinci vytvořily takový mikrosvět,“ říká v rozhovoru s Jáchymem Topolem, „který ochránil děti před toxickou ideologií komunistické strany. Byl to opravdu neuvěřitelný svět, který ukázal jednu věc: Všichni se narodíme s empatií, láskou, ale pak nás ovlivňuje okolí, jak rosteme. Pro mě to byl důkaz, jak strašné škody může napáchat na lidech toxická ideologie, jako je ideologie Číny.“ Co ve vás zanechá kniha? Smutek, že si uvědomujete, kolik lidí musí žít zásadně jinak, než by si přáli. Nikdo nejsme schopni zajistit maximum k vlastní spokojenosti a ani by to asi nebylo správně, ale určitá míra, životní kompromisy by neměly překračovat mez, kdy už se člověk stává vězněm systému; bojí se i doma volně mluvit, bojí se setkat s někým, kdo by mohl být „nesprávnou ideologickou osobou“, či si nesprávně oženit/vdát, neboť tím svazkem na sebe uvaluje obdobnou vinu a trest. Beznaděj, že i kdybychom chtěli, nemáme šanci to změnit. Vztek, že si to místní musí nechat líbit; a že v mnoha případech vše již přijímají jako standard. Lepší je nevidět, neslyšet, nestarat se o druhé, nic si nepřipouštět. Strach z čínské rozpínavosti – je skutečně Čína větší hrozbou než Rusko? Drží nebo bude držet svět v kleštích třeba právě proto, že zásadní světový export proudí přes Čínské moře? Otázky – jaká bude budoucnost lidstva? Ekologicky zaneřáděná rozpínavá Čína a náš malý „ostrov svobody a touhy pro záchranu planety“… A snad i trochu radosti – minimálně za Tomáše, že už se do Číny nemusí vracet. Video z knihovny Václava Havla O autorovi Tomáš Etzler je český novinář, který v letech 2007 až 2014 působil jako stálý zpravodaj České televize v Číně. V roce 1999 začal pracovat pro CNN jako editor zpráv a poté působil pět let jako válečný zpravodaj CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Za svou práci obdržel řadu ocenění včetně ceny Emmy, kterou získal jako první Čech v roce 2008. Během svého působení v Číně připravil a prezentoval přes pět set reportáží a živých vstupů. MB Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 Ledově modrá krev sleduje osudy obyvatel provinčního města Čudov po téměř celé 20. století. V mozaice bizarních epizod nejrůznější svérázných postaviček se odvíjí příběh herečky Idy Zmojro, v zásadních momentech inspirovaný životem sovětské filmové hvězdy Valentiny Karavajevové . Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 V tomto roce překvapila autorka Šárka Andrlová svým šokujícím společenským románem Tajemství domu v L. . Již dříve čtenáři zaznamenali její velmi příznivě hodnocenou prvotinu Cesta do blikajícího pekla , která vyvolala řadu zajímavých diskuzí a pochvalných recenzí. Jedna z nich byla zveřejněna i na webu superrodina zde. Vřele doporučuji si knihu přečíst. Zatímco příběh z Cesty do blikajícího pekla byl založen na vlastní zkušenosti a stává se jakýmsi mementem, varujícím před finanční i sociální zhoubou, jež způsobuje závislost na výherních automatech, Tajemství domu v L. nabízí hutnější – obsahově i co do počtu stran – psychologický román o lidech, jež jsou více či méně spjati s domem v jedné menší obci „L“. Celý příběh se odehrává ze dvou časových úhlů Jedna linka probíhá „v přítomnosti“ od roku 2018, v níž jsou hlavními aktéry Václav a Anna; druhá nás vrací do minulosti od června 2008 s hlavními postavami Jitkou a Janou. V průběhu děje se postupně dozvídáme, co tyto osoby spojuje i mnohdy velmi trpce odděluje. Minulost skládá své často ostré střípky ne příliš šťastných životů a vzájemných mezilidských vztahů. Stránku po stránce se vše proplétá, vzniká jakási pevná pavučina, která právě až v závěru přinese zásadní odpověď. Všechno pak do sebe zapadne. Přesně. Kus po kuse. A naskytne se komplexní obrázek celého příběhu. Nicméně, čím mě kniha nejvíce oslovila, bylo, že čtenář po celou dobu nemá tušení, jak to dopadne. A jestli to nějaký recenzent vyspojleruje, nečtěte to! Ošidíte se o skutečný zážitek! Autorka nám servíruje, co si sama zamane Je to její šachovnice, ona tu vede své figurky. Nápověda je mnohdy jen návnadou, falešným „blyštivým“ vodítkem, kdy můžeme nabýt dojmu, že už jsme skutečně přišli na kloub onomu tajemství. Jenže omyl! Po pár stránkách je celá tahle předtucha zborcena. A stane se to ještě několikrát. Za chvíli se necháme znovu lapit do obdobné léčky. Skládáme dějové dílky puzzlíků, jak je autorka právě vysypává z pytlíku; jenže další neukáže, a tak nemáme šanci je správně přiřadit. Až ve výsledku zjistíme, jak vlastně vše dává smysl. Oceňuji, že je text oproštěn od některých klišé, jež jsem se obávala, aby nenastaly. Člověk se nemění ze dne na den a některé sliby zůstanou vždy viset ve vzduchu … na prázdno. Děkuji za to, že se jedna pasáž nepřevalila v růžový obláček sladkobolnosti naivního vítězství nad některými letitě zakořeněnými závislostmi. Jako by za to mohl právě ten dům… Nebo to byly jen výmluvy a ta nejednou až na dřeň citová zploštělost se zakořenila v lidech samotných? Vztah Jitky a Jany patří k těm nejchladnějším, jaké snad jen může mít matka s dcerou. Roman, který vstoupí do jejich zraněného prostředí, v době, kdy se bolest ještě nezacelila, s nimi jen sobecky manipuluje. Jako by se zde zcela vytratilo svědomí. Václava potkáváme v letech 2008 a 2009 ještě jako mladého nevyzrálého chlapce, který po deseti letech dospěje v muže s obdobně povrchním postojem k životu. Snad díky úspěšné kariéře a zlomenému srdci v mládí, které ho zásadně změnilo, se stal jen jakýmsi kusem ledu, jenž dlouhodobě není schopen hlubšího citu. A Anna? Přišla o rodinu v těžkém období dospívání… Ale v posledních minutách, než zůstala zcela sama, se dozvídá jen nějakou polovičatou pravdu a netuší, jak s ní naložit. Ještě nevyzrálá, příliš mladá, snad jen hledá způsob, jak by nabyla nějakých jistot, jak se někde usadit, kde by to mohlo být zase něco jako „doma“ ve světě, který ji nechal samotnou bez odpovědi na nejdůležitější otázku. Tajemství domu v L. mě velmi překvapila V některých knihách máte jasno, kdo je „ten zlý“ a „ten hodný“, jenže upřímně, zde si nejspíš nikdo dlouho poctivě nesáhl do vlastního svědomí. Ten propletenec způsobuje, jako by bylo malé město ještě menší, jako by si každý viděl víc než do kuchyně, jako by se minulost nikdy nedala odpárat jinak, než vlastním odchodem. Takže pokud se chcete podívat na příběh, který vás nepovede jasnou linkou, ale schválně vám bude dávkovat určité části, aby vás zmátl, rozčílil, znejistěl, ale nutil číst dál, tak je to Tajemství domu v L. O napětí tu rozhodně není nouze. MB Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 Dan Gemeinhart, Utajené přátelství. Bambook, Grada Publishing, a. s. Mají vaše děti rády napětí a dobrodružství? Pak nepřehlédněte tento nový titul: Nakladatelství Bambook přináší na knižní trh strhující dobrodružný příběh s názvem Utajené přátelství. Navzdory tomu, že má knížka lehce přes 290 stran, přečetla jsem ji během jednoho dopoledne. Dětským čtenářům jedenácti let výše zabere nejspíš více času, ale věřím, že ani oni se nebudou chtít od ní odtrhnout. Protože co se na ní dá primárně vyzdvihnout, je napětí a nepředvídatelnost. Hlavní hrdina, jedináček, Ravani Foster se cítí osamělý, bez přátel a je častým cílem šikany. S tím pochopitelně úzce souvisí i jeho nízké sebevědomí. Vlastně si ani moc nerozumí se svým otcem, který pracuje na jatkách. Ravani za ním chodí do práce, nosí mu svačinu a vše, co se v podniku děje, mu přijde velmi kruté. Autor syrově popisuje prostředí jatek včetně některých detailů, jež mohou s citlivějšími povahami možná i trochu „zacloumat“. Ale beru to tak, že to do opravdu napínavého příběhu tohoto typu patří mít ten kontrast dobra x zla, děsu x klidu… Poutníci uprostřed noci Jednou v noci do městečka přijedou nečekaní návštěvníci. Ravani o nich věděl, protože nespal… Jeho rodiče spali. Ale on ne. Zíral do stropu a plakal. Neprobudil ho zvuk ani sen, ale pocit. Pocit tak silný, že ho ze spánku vytrhl do tmy. Co Ravaniho Fostera v této měsíční noci probudilo? Byla to osamělost. Z dodávky vystoupila skupinka sedmi dětí, s nimiž ale do nového příbytku nevešel žádný dospělý. Ani je samotné – až na dvojčata – nespojovalo pokrevní pouto, přesto se cítili být svázáni jako rodina. Říkali si poutníci. Přijeli na neurčito, tak jako pokaždé. Chvíli pobudou a zase musí pryč. Jsou jen děti a ty podle zákona samy žít nemohou. Nerada bych se pouštěla do vyzrazování, jak si to poutníci zařídili, že mohou takto přebývat, ani do mnoha dalších detailů, ale autor si dal práci podat to mladším čtenářům věrohodně s notnou dávkou tajemnosti. Co je podstatné – Ravani se s dětmi spřátelí. Nejvíce si bude rozumět s Virginií, jež mu prozradí jejich tajemství. Bude to poprvé, kdy se Ravani, zejména v blízkosti Virginie, bude cítit konečně šťastný a téměř rovnocenným členem úžasné party dětí. Nikdy sice nebude poutníkem jako oni, ale konečně není sám, má přátele a má to na jeho psychiku velmi blahodárný vliv. Ravani nalézá přátele Postupně Ravani začne měnit a pohlížet na svět jinýma očima. Zejména díky Virginii, jež je na svůj věk mentálně vyzrálejší a přitom stále plná dětské fantazie. Je odvážná, nápaditá a umí vnímat věci i z jiného úhlu: To, co nám obecně může připadat jako špatná zpráva, překážka, v tom ona nalézá novou cestu či výzvu. Dokáže špatné obrátit v pozitivum a svou bezprostředností snadno uzemnit nepřítele. Když jsou například Ravani s Virginií slovně napadeni výrostkem Donniem, jenž se jim posmívá, že jsou zrůda a magor , aby si užil jejich ponížení, Virginie mu vezme vítr z plachet tím, jak jeho urážku přijímá jako výzvu. „Tak… zrůda a magor?“ nevěřícně opakovala Virginie. Pohlédla na Ravaniho. Na tváři se jí pomalu objevil úsměv. Byl to zatím ten největší úsměv, jaký u ní viděl. Upřímně řečeno, docela ho to děsilo. „To má opravdu něco do sebe,“ pravila uznale a přikývla. „Zrůda a magor. To se mi líbí.“ Natáhla ruku k Ravanimu, ale její společník byl příliš ohromený a vyděšený, než aby dokázal přemýšlet, takže ji uchopil a potřásl jí. „Zrůda a magor. Mohli bychom si to nechat vytisknout na trička.“ Donnieho zlomyslný výraz vystřídalo ohromení a zmatení. V očích se mu zaleskl vztek. „Jsi odpad,“ štěkl po ní. Zřejmě byl odhodlán střílet tak dlouho, dokud se netrefí. A konečně se zdálo, že se mu to povedlo. Virginii zmizel úsměv z tváře. „Ne,“ namítla tiše, ale s neochvějnou sebejistotou. „Já nejsem odpad. Já jsem hodnotná.“ Objala Ravaniho kolem ramen. A dodala: „A on je taky hodnotný.“ K napětí příběhu přispívají i kulisy – vedle jatek a drsného popisu je to les, opuštěný dům, na scénu přichází lovec dětí, jemuž přezdívají vlk. Sami si vyrobí raft z toho, co mají k dispozici, třebaže je to rakev. Jak narůstá napětí, zkracují se kapitoly. Někdy jsou pak utnuté i na dvě třetiny stránky. Jsou tak krátké, jako by udeřilo kladívko, bum, hned otočit na další stránku a číst, jak to bude dál! Celý příběh je v podstatě o síle přátelství a o nalézání sebe sama – Ravani díky novému dobrodružství vyrostl z ušlápnutého osamělého slabocha v sebevědomého, hrdého chlapce. Drobné výtky k příběhu Příběh mě skutečně velmi bavil, ale přesto mu musím něco vytknout. Začátek mi nepřišel příliš vydařený. Jednak to bylo kvůli některým často nadbytečným přívlastkům, popisům. Zejména popis jatek mi přišel až dost přes čáru. Ovšem znaje některé děti ve věku 11 – 13 let, ty to nejspíš vstřebají úplně jinak nežli já. Samozřejmě neplatí pro všechny, ale již v minulosti jsem byla konfrontována s knihou, která mi přišla z pohledu matky drastická. Děti však ještě neměly tu zkušenost a úhel pohledu dospělého, proto jim text přišel napínavě děsivý a skvělý. Druhá věc, která mi nepřišla vhodná, byl popis důvodu, proč je Ravani jedináček. Zachází se tu do detailů matčiných nevydařených těhotenství. Naštěstí velmi krátce. Jinak knížku vřele doporučuji dětem od 11 let plus v ideálním případě, pokud je možné přečíst v co nejkratším čase, aby zde zůstalo ono pohlcení napětím. MOTTO KNÍŽKY Všichni lidé, jeden vedle druhého, si zaslouží domov a rodinu. i vy. Především vy. Každý si zaslouží lásku a přátelství. Ano, i vy. Každý člověk si zaslouží najít místo, kam patří, a každý pták má mít své hnízdo. I když někdy je třeba hledat, nakonec každý pták své hnízdo najde. Možná právě o tom jsou téměř všechny příběhy. Ani tento není výjimkou. Ukázka: Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 Sarah Schockeová, Jak zhubnout břicho. Dejte sbohem břišnímu tuku, Kazda Bříško v naší tak trochu líné kultuře patří k nejproblematičtějším partiím. Sedavý způsob zaměstnání včetně toho, jak trávíme volný čas, strava… Ale to vše víme. Četli jsme mnohokrát, nechali se i okouzlit některými super preparáty, které nám měly bez námahy zaručit zeštíhlení pasu. Investujeme do tohoto boje mnoho peněz většinou s minimálním nebo krátkodobým účinkem, ale v boji – nebo spíše v utrácení – neustáváme. A protože věříme, že snad se jednou stane nějaký zázrak, nejspíš pro některé z nás pravděpodobnější než vstát z křesla a začít cvičit, vyhazujeme za „zaručené“ koktejly, pilulky, masážní stroje a samocvičební pomůcky peníze směle dál. Ruku na srdce, kdo čte tento příspěvek a nikdy nevydal ani korunu, … ba několik set korun za něco, co mu mělo téměř bez námahy pomoci zhubnout? Když si spočteme peníze, které jsme vynaložili za tyto „zázračné“ produkty, co nám prošly domácností , věřím, že to překoná pomyslnou hranici, kolik byste si původně na začátku této cesty mysleli, že jste vůbec ochotni za něco takového utratit v porovnání s tím, jaký dnes vidíte reálný výsledek. Je vůbec nějaký? A nebo byl dříve a už je … zase pryč? Kruci… Asi znáte tu oblíbenou větu: „Nejdříve to musí být v hlavě.“ Ano, pokud totiž budeme pořád jen přešlapovat na místě s oním: „zítra začnu“ nebo nakrmíme své svědomí tím, že si koupíme „skvělý“ produkt, a on přece nějak zabere, aniž bychom my změnili návyky, tak se nejspíš vůbec nic nestane. Možná bude jen naše peněženka o něco lehčí. Jenže aby to začalo „v hlavě“, hodně pomůže pochopit celý proces: co se děje v těle, proč musíme změnit některé návyky. Ono nestačí jen říct: jezte víc zeleninu, je zdravá. Ale proč doopravdy? A kolik proteinů potřebuji, aby mé hubnutí mělo zdravý efekt? Je vůbec nutné něco takového vědět? Já říkám: ano. Když jsem vzala své hubnutí a vztah k jídlu seriózně, tak to fakt fungovalo. A vydrželo mi to několik let. Takže mám tu něco pro vás. Žádný zázrak, ale právě ono „nakopnutí“. Dozvědět se, proč a jak. Jedná se o knížku od Sarah Schockeové, Jak zhubnout břicho. Publikace je rozdělena na dvě základní části. Nejprve na teoretickou a následně praktickou část. V teoretické se dozvíte, že není jen škodlivý, ale i zdravý tuk, co znamená pro tělo ukládání tuku v játrech apod. A u jater dlouho zůstaneme, protože ty jsou pro celý proces zásadní. „Játra jsou velmi nepříznivým místem pro ukládání nadbytečných snědených a vypitých kalorií ve formě tuku. Vede to k poruchám metabolismu. Tuk v játrech a inzulinová rezistence narušují tvorbu glykogenu, zásobní formy glukózy v těle. To následně vede k tomu, že játra vytvářejí nový cukr z látek nesacharidové povahy a uvolňují ho do krve, aby vyrovnala deficit.“ A jak je to se sacharidy… „Důležitou roli v celém tomto nadělení hraje vysoký obsah sacharidů ve stravě. Jak již bylo zmíněno, sacharidy se v nouzové situaci přeměňují na tuky a ukládají v těle, protože přístup k zásobám glykogenu je zablokován. V celém procesu zaujímají klíčové místo sacharidy. Svědčí o tom skutečnost, že k tomu, aby se ztučnělá játra zotavila a škodlivý tuk odbourala, stačí pouhé snížení podílu sacharidů v jídle.“ A nyní nahlédneme k praktické části, jejíž první název kapitoly se mi velmi líbí: Sbohem, bříško! Princip, který vám kniha nabízí, spočívá v nízkosacharidové dietě. Nabízí vysvětlení, proč zrovna v této fázi jíme určitý druh potravin, proč se vyhýbat jiným a jak pokračovat v dalších fázích. V nabídce jsou pro jednotlivé etapy hubnutí a udržení váhy recepty. Tento druh diety je v současné době velmi populární, a není divu. Hubnete, nepřicházíte o svalovou hmotu a pomáháte svým játrům. Za mě palec nahoru. „Játra jsou bezpečnostním orgánem našeho těla. Všechny látky, které se do našeho těla vstřebávají prostřednictvím trávicího traktu, se nejprve dostanou do jater.“ Takže už proto je podstatné vědět, co svým játrům předkládáme. Kniha rovněž nabízí pár užitečných cviků pro zpevnění břicha. Někdo potřebuje zhubnout do plavek, ale já spíš zastávám názor zhubnout pro zdraví. A i když nám okolnosti v životě někdy vytvářejí překážky, kdy prostě ustoupíme od fungujících pravidel, necítíme se fit, jsme utahaní, ve stresu a v začarovaném kruhu sáhneme sem tam po potravině , která není zrovna vhodná, a pak už se to prostě nějak veze, tak dle mého je důležité umět se zase vrátit na tu správnou kolej, než se na to docela vykašlat. Přeji vám hodně zdaru – s hubnutím, s výdrží a hlavně pevné zdraví! To se plní snadněji, pokud máte játra v pořádku. A pomoci jim můžete vy sami. A zde ještě náhled na jeden z receptů MB Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 Dave Goulson se svými syny staví domečky pro hmyz, buduje jezírko, popisuje dobrodružství s odchytem můr , obdivuje škvory a co teprve žížaly! „Žížaly jsou možná důležitější pro zdraví našich ekosystémů a pro prospěch člověka než včely“, říká. Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 Melanie Pignitterová, Medové perly: Proč je náš život sladší, než si myslíme. Kazda Každé dítě přichází na svět jako umělec života – má bujnou fantazii, pohlíží na svět způsobem, který dospělým připadá podivní a zvláštní, hýří nepřeberným množstvím nápadů. Obyčejný obývací pokoj například dokáže proměnit ve fascinující loď plující za dobrodružstvím. Děti mají velké sny, kterým se my dospělí často shovívavě usmíváme, a nebojí se, že udělají chybu nebo nesplní nějaké požadavky.Když tento malý umělec zestárne, situace se rychle změní. Jakmile totiž dítě začne chodit do školy, takové hlouposti mu tam vyženou rychle z hlavy a brzy se tu také seznámí s očekáváními, požadavky a „chybovým systémem“. Učíme se, že chyby jsou něco špatného, něco, za co je třeba se stydět. Tyto dva odstavce jsou nám obecně zřejmé, aniž by je autorka napsala. Ale jsou podstatné – je dobré si je znovu přečíst. Jsme totiž na začátku… Všechno je tak „snadné“, když člověk přijde na svět. Celý svět se mu nabízí a vždy je máma na blízku, aby nás ochránila. Největší pohroma v tom čase je, když zmizí z dohledu. Jinak je svět naprosto úžasné místo. A postupem let se naše sebevědomí zmenšuje. Jsme upozorňováni na chyby, srovnáváme se s ostatními, třeba neumíme druhým říct „ne“, a tak děláme mnohem víc, dřeme, snažíme se zavděčit… Ale nikdy nebudeme dokonalí… V očích druhých, ve svých vlastních… Autorka Melanie Pignitterová přichází z knížkou Medové perly , jejímž hlavním mottem je nalézat v chybám, selháních a krizích něco pozitivního. „Medové perly jsou dary života, které vypadají jako neštěstí,“ říká Melanie. Autorka vychází z vlastní životní zkušenosti. Trpěla velkými bolestmi, na něž lékaři nenalézali řešení. Trvalo ji dlouho, než přišla na způsob, jak se nejen zbavit toho utrpení, ale dokonce žít šťastný život. „Největší medovou perlou, kterou mi moje krize dala, je bezesporu znovunabyté zdraví. Ačkoli mi téměř sto lékařů tvrdilo, že už nikdy neprožiju hodinu bez bolesti, tenhle zázrak se přesto stal. Ačkoli mě stále občas bolí hlava, bolest už mě nemučí, ale pomáhá mi udržet si psychické zdraví. Bolest totiž nevstoupila do mého života jen proto, aby mi ukázala moje poslání, osvobodila mě i od všeho toho nepořádku, který zatěžoval mou duši už před nemocí. Díky bolesti jsem mohla poznat své stinné stránky a odhalit své nejhlubší nitro. A právě tato otřesná zkušenost mi v mnoha oblastech otevřela oči. Dnes jsem to zase já, ale žiju jinak než před nemocí: lépe, láskyplněji, bláznivěji, pozorněji, upřímněji, intenzivněji, intuitivněji…“ Autorka své zkušenosti nejprve vedla na blogu, naleznete ho zde. Následně pak o své práci a technikách napsala tuto knížku. K různým tématům přiřazuje příběhy lidí, tak se můžeme snadněji s podobnou situací identifikovat. Rozebráním tématu se dozvídáme, proč přistupujeme k životu tak, jak přistupujeme, proč se chováme jedním či druhým způsobem. Melanie následně nabízí techniky, jak překonat strasti, zvládat životní situace, jak navzdory okolnostem najít způsob, jak žít šťastněji. Pro rychlý přehled vám představím stručně témata, jimiž se zabývá Na první pohled útlá knížka se však nedá číst na jeden zátah jako román, zavřít a odložit. Po každé kapitole, která se zabývá konkrétními „slabinami“, jež nám brání v tom, abychom svůj život mohli prožít lépe, si dáte jakési cvičení, někdy jen otázky a odpovědi sami k sobě. Buďte prosím k sobě upřímní. Dejte si na čas, nespěchejte. Věty, které ve mně nechaly hlubší odezvu: Medové perly s sebou: Řekněte sbohem lidem, kterým na vás nezáleží. Místo abyste ztráceli čas s lidmi, kteří si vás dostatečně neváží, je lepší se s nimi rozloučit. Všechny činnosti, které děláme bez nadšení, nás stojí energii, zatímco ty, které pro nás mají hlubší smysl a posunují nás dál, nám energii dodávají. Nejste tu proto, abyste plnili očekávání druhých. Ale ani oni tu nejsou od toho, aby plnili vaše očekávání. Jizvy z minulosti jsou poslové, kteří nám chtějí ukázat, kde se v nás má ještě něco uzdravit. MB Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 Naše divoké dědictví je další působivou faktografickou knihou německého autora, Petera Wohllebena, jenž je známým ochráncem přírody, pracuje a vyučuje v Lesní akademii v německém Eifelu, zasazuje se o obnovu pralesu, vystupuje v televizních pořadech a píše knihy týkající se lesa a ochrany přírody. Už od první stránky vás zaujme svým širokým záběrem; ani se nebudete chtít od knížky odtrhnout. Knihu lze pojmout jako souhrn bohatých informací o přírodě, stejně jako o nás samotných Jak se stavíme ke světu a k celému ekosystému. V podstatě je zprávou o našich instinktech, jež silně ovlivňují naše chování. Nejednou převládají právě ty, které jsou s námi už od pravěku a jež jdou v kumulaci u tak silné populace ve výsledku paradoxně proti nám. V poměru téměř osm miliard lidí versus jedna Země ohrožují naší existenci. Námi svět nekončí. I v minulosti proběhly různé katastrofy, které však – a to je podstatné – vždy ovlivnily tehdejší život a podnítily existenci nějakých nových nebo odlišných forem. Nabízí se otázka, pokud nic nezměníme, kam nakonec bude směřovat naše budoucnost? Jedna z nejhorším katastrof, zmiňovaná jako příklad, proběhla před dvěma miliardami let a zapříčinila úhyn asi 99% tehdejšího veškerého života. Mohly za to sinice, které vynalezly fotosyntézu, „při kterých se oxid uhličitý a voda za působení slunečního světla přeměňují v cukr. Tento geniální kousek zpřístupnil drobným tvorečkům prakticky neomezené zdroje výživy. Kyslík jakožto vedlejší produkt fotosyntézy je extrémně agresivní plyn a byl tehdy pro téměř všechny živé tvory životu nebezpečný.“ Ve své historii byl rovněž člověk mnohokráte na pokraji vyhynutí Stále dokola musel bojovat o přežití a potravu… Lidstvu se postupně podařilo najít způsoby, jak překonat mnoho těžkostí, jak obdělávat pole, zvýšit produktivitu, zjednodušit si život… Populace na Zemi se zmnohonásobila, stejně tak narostla spotřeba a nároky stále rostou. Nicméně: „Nezměníme-li strategii, příroda časem experiment jménem lidstvo ukončí,“ uvádí ve své knize Peter Wohlleben. Neznamená to však, že bychom zcela vymřeli, jen se populace prudce sníží na únosnou mez, dodává. Je to jen člověk, kdo je rozpínavý a nenasytný? Co takhle stromy? Překvapuje vás to? Ty jsou Peterem Wohllebenem popisovány jako „početná skupina sociálních bytostí“, jež si „bezohledně nárokuje životní prostor a proměňuje ho natolik, že z něj mizí opovážlivé množství fascinujících živočišných druhů.“ „Nosorožcům, slonům i řadě dalších nezbývá než se dát na ústup a plošně vymírají.“ Avšak: „Jeden z rozdílů mezi stromy a lidmi spočívá v tom, že stromy s pomocí hub, bakterií, hmyzu a tisíců dalších druhů budují stabilní ekostystémy, které se brání výkyvům a dokážou vytvořit poměrně neměnné podmínky přinejmenším na mnoho tisíciletí My naproti tomu vyčerpáváme planetu takovým způsobem, že naše životní podmínky se i při optimálním klimatu neustále zhoršují a naše ekologická nika se zmenšuje. Proměny jsou naprosto normální jev, jenže jejich současné tempo přesahuje síly většiny druhů včetně nás samých.“ Při čtení se ve mně střetávaly dva rozdílné pohledy Na jedné straně pocit, jak jsme jako lidstvo důležití; naše technologie jdou kupředu rychleji než evoluce, než vývoj našich mozků, jimiž bychom dokázali včas pochopit, zpracovat a rozhodnout, jak naložit s negativními ekologickými dopady. Na druhé straně je evidentní, jak jsme v tom shluku všeho kolem vlastně stejně tak nepodstatní. Vnitřně si uzurpujeme pohled vlastních neomezených hranic, co vše bychom mohli dokázat, kam až je možné zajít… A přitom ani my samotní nejsme nekoneční. Jednou umřeme na stáří, sic se snažíme najít způsoby, jak žít co nejdéle. Copak je na světě nějaký živý organismus, který by mohl být inspirací pro dlouhověkost? „Proč se vlastně lidé nemohou dožívat neomezeného věku? Zní to banálně, každá tkáň se koneckonců časem opotřebuje, kůže i jiné orgány včetně mozku stárnou, až jednoho dne vypovědí službu. Přesto je celá věc otázkou strategie, protože se na to jít i jinak, což vidíme třeba u stromů. Ty čistě teoreticky nemohou zemřít stářím, mají totiž na rozhodujícím místě cosi jako pramen mládí: je jím kambium, dělivé pletivo mezi dřevem a kůrou. Tenoučká průsvitná vrstvička vylučuje dovnitř buňky dřeva a ven buňky lýka. Pokračuje v tom neúnavně, bez ustání, každé vegetační období. Každý strom tak rok od roku sílí – dalo by se dokonce říct, že strom, který netloustne, umírá. Obry říše rostlin tak neudolává stáří, nýbrž neblahé události, které přináší život, takže během desetiletí a staletí přibývá nemocí a nehod. Zranění způsobená zvěří nebo padajícími sousedy uvolňují cestu dřevokazným houbám…“ Můžeme něco udělat? Většina z nás si je vědoma trendu ekologického myšlení současnosti. Přijímáme skutečnost, že je potřeba se v lecčems omezit, jít proti našim původním instinktům. Vznikají různá nařízení, požadavky, ale stejně tak jsou s tím spojené určité kompromisy a obchod. „Chceme-li zkrotit své instinkty, musíme buď pomocí odměn vyvolat pocity štěstí, nebo pomocí trestů vyvolat strach,“ říká Peter Wohlleben. Druhou možnost představují zákony, která nás nutí jít proti našim instinktům nátlakem. Faktem je, že některá taková nařízení vnímáme do naší svobody nepříjemně zasahující, nejednou až nesmyslná. A bráníme se. K jedněm z reakcí patří, proč se máme ohledně skleníkových plynů vůbec nějak omezovat, když tu jsou státy jako Čína nebo Indie, které jich produkují mnohonásobně víc? Máme tedy snad se vším přestat a říkat si: ono to nějak dopadne? Je to zodpovědný přístup k budoucím generacím? Těch otázek přichází celá řada a na většinu z nich nejspíš ani neexistuje přímá odpověď, která by vedla ke stoprocentnímu úspěchu a spokojenosti. Tak se stává Naše divoké dědictví knihou v prvé řadě plnou poznatků, zajímavých a důležitých impulzů, jež primárně vedou právě k tomu, abychom se zamysleli nad důsledky jednání v naší společnosti a nezůstali lhostejnými. Ale pozor – není to kniha výčitek, co všechno člověk pokazil. Přináší informace, abychom pochopili, proč a co se kolem nás děje. A snad nás to tak přimělo změnit vzorce chování. Leccos v životě děláme automaticky, protože to považujeme za normální a jediné možné, aniž bychom si položili otázku, nejde-li to i nějak jinak. Jsme lidé, stejně jako jsme také zvířata „Když konečně akceptujeme, že stále ještě tvoříme součást přírody, že jsme v jádru nadále zvířata, podléhající týmž pravidlům hry jako všichni ostatní tvorové, můžeme pomalu sestoupit z trůnu a trochu se porozhlédnout, jak to dělají ostatní. Egoismus a důsledné využívání životního prostoru nejsou v principu nic negativního, dokud nevedou k likvidaci základních podmínek pro vlastní přežití. Našimi učiteli by v tomto ohledu mohly být stromy. Už v minulosti ukázaly, že se nijak nezdráhají vyhubit velké býložravce, aby ochránily vlastní potomstvo a proměnily step vzniklou po době ledové v les. Rozhodujícím slovem je tu „proměnily“, stromy totiž životní prostor prosazováním vlastních zájmů nezničily: když spolu s miliony dalších druhů vytvořily lesy, naopak ho dokonce ze svého hlediska zlepšily. Vezměme si tedy můj oblíbený druh – možná už tušíte – , totiž buk. Ani buky by samy les nevytvořily, jsou nicméně jeho důležitou součástí. Ale především jsou sociální, vzájemně se podporují, pomáhají slabým a nemocným, vychovávají potomstvo, vyvíjejí společné strategie, mění lokální klima ve svůj prospěch a spolu s ostatním lesními obyvateli stále zlepšují svůj domov. Kdyby uměly mluvit, jeden pojem by v jejich slovní zásobě dozajista chyběl: egoismus. “ Pokud my, lidé, se budeme stále chovat tak, jak nám velí instinkty z doby kamenné, a nepřestaneme ničit svou ekologickou niku, regulace se chopí příroda, což může vést k dost náhlému konci tohoto typu civilizace. Za sebe mohu knihu Naše divoké dědictví vřele doporučit už i proto, že ji brzy začnu číst podruhé. Těch informací je v ní skutečně mnoho a některé souvislosti na sebe navazují a proplétají postupně i v pozdějších stránkách. Navíc je psána velmi čtivě; je těžké se od ní odtrhnout. Třeba i proto, jak pojímá všechno kolem nás i z jiného úhlu pohledu, či do hloubky: Podíváte se na svou tvář a vzpomenete si třeba na trudníky. Díváte se na stromy a vybavíte si na rodinu a tak dále. Autor se zde rovněž opírá do omezení porodnosti, společenských zřízení nebo do katolické církve. Připomenete si některé informace, které znáte, a přidáte mnoho dalších. Je to kniha, kterou určitě nechcete jen letmo přelétnout a odložit, ale po prvním přečtení, až si nějak v hlavě utřídíte fakta, se k ní určitě rádi vrátíte, abyste ji mohli zažít už s určitou dávkou předchozí zkušenosti. Nemusíte se vším s autorem souhlasit, můžete mu ale dovolit, aby vám sdělil vše, s čím můžete dál pracovat. Peter Wohlleben, Naše divoké dědictví, nakladatelství Kazda, 2024 Za zajímavost určitě stojí i toto video z Knižního veletrhu ve Frankfurtu 2023: Rozhovor s Peterem Wohllebenem. Zapněte si automatický překlad. Autor zde hovoří o své knize: vliv zavedení antikoncepce na porodnost, kvality spermatu na zbarvení ptactva a jak s tím vším souvisí stres a další témata. MB Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 Audiokniha 17:30 hod., načetl Ondřej Brousek, OneBook 2024 Audioknihy jsou skvělý fenomén, vrací nás do dětství, kdy nám rodiče pouštěly desky s Erbenovými pohádkami. Pravda je, že najít si čas na soustředěný poslech, je oříšek. Alespoň pro mě. Ráda bych se přesto podělila o audio zážitek z knihy Jeho království od Miki Waltariho. Jeho království Toto dílo zaujme každého, kdo miluje pečlivě vystavěné příběhy založené na hluboké znalosti tématu. Román ve formě dopisů popisuje příběh Římana Marca Manilia Mezentiana, který odešel kvůli nevhodné lásce k Tulii do Alexandrie, kde se rozhodl v tamní slavné knihovně studovat fenomén proroctví, aby pak odjel do Jeruzaléma. Do něj vstupuje ve chvíli, kdy na kříži umírá Ježíš Nazaretský. Marcus hledá Jeho království, pravou víru, mystérium. Zmítá se v pochybnostech. Stejně tak popisuje zmatky učedníků a následovníků. Nejsou to žádné skvělé charaktery, naopak je v nich i ohromná malost, sobectví a ješitnost, přecházející až v elitářství, strach a podezíravost. Marcus zmrtvýchvstalého Ježíše i několikrát potká a rostoucí víra v něj ho zbavuje úzkostí a neklidu. Vůči židovství dílo obsahuje řadu stereotypů, předsudků. Asi nejvíce se projevuje ve tvrzeních, popisujících postavení ženy v judaismu. Není pravda, že podle judaismu žena nemá duši ani že by si ženy nezasluhovaly úctu. Jde spíš tedy o jakousi představu o judaismu, nikoliv, že to tak je či bylo. Nicméně takováto tvrzení v díle tvoří kontrast k právě rodícímu se křesťanství, které se o ženy naopak velmi opírá a ženy i tvoří podstatnou sílu při jeho šíření. Ženy jsou podány jako bytosti velmi emoční, informované, marnivé, klevetivé, vypočítavé…, na jednu stranu se koří, na druhou jsou až arogantní a panovačné, jsou popsány jako prázdné nádoby, které mohou být naplněny novým učením. Nejsou to příjemné postavy, vydírají, vynucují, manipulují. Bohužel se od sebe ani příliš neliší. I žena, která se jeví jako moudrá, má chvíle, kdy jedná nesnesitelně. Marcus je jedna z nejmilejších postav. I on se zmítá v pochybnostech, vykazuje slabost, nevyrovnanost. Je to však muž vzdělaný, vlídný a milosrdný. Nepříjemní jsou Ježíšovi apoštolové, prostí muži, plní hněvu, předsudků, xenofobie, toužící po výlučnosti a výjimečnosti. Neustále opakují, že Ježíšovu učení dobře nerozumí, ale jednou jim vše bude objasněno a na tuto dobu čekáme až do závěrečných pasáží románu, když za dunění větru na ně v podobě ohnivých jazyků sestoupí Duch Svatý. Marcus se až neuvěřitelně ponižuje, a ačkoliv je mnohem zdatnější i jako apologeta, je vyzván, ať o vlastních zážitcích nemluví. S pokorou to přijímá. Je to obtížná cesta pro všechny, protože dlouho všem postavám uniká, že Jeho království je čistá duchovní láska a víra v Krista. Co se mi velmi líbilo, byl popis Alexandrie a tamního života, v Judeji pak vylíčení vztahu Římanů k Židům. Pilát Pontský patří k příjemným postavám. Styl římské vlády v Judeji byl velmi tolerantní, shovívavý, velkorysý, sledující vlastní cíle, což byl především klid v zemi. Stejně tak je perfektní popis kosmopolitní společnosti v Jeruzalémě. Právě cizinci tvoří nejsympatičtější charaktery. Celkově lze Jeho království považovat za román výborně popisující starověký svět a za křesťanskou propagandu, nicméně neskutečně zajímavě, fundovaně, hluboce filosoficky podanou. Načtení Ondřejem Brouskem je vynikající, takže všem, kteří mají rádi audioknihy a křesťanství vřele doporučuji. Jindřiška Kracíková *** Mika Waltari Finský spisovatel, dramatik, scenárista a překladatel rodem z Helsinek studoval nejprve teologii, ale později se zaměřil na filozofii a dějiny umění. Do literatury vstoupil roku 1925 jako novinář, básník a člen umělecké skupiny Tulenkantajat , jež se stavěla proti finskému tradicionalismu a propagovala orientaci na moderní evropské směry. Zatímco v meziválečných dílech reflektoval většinou složité mezinárodní postavení své vlasti , po válce se věnoval především historické próze. Světovou proslulost si vydobyl nejen knihou Egypťan Sinuhet , ale i romány Pád Cařihradu, Tajemný Etrusk, Jeho království , Nepřátelé lidstva, Temný anděl, Krvavá lázeň či Šťastná hvězda. S nemalým ohlasem se setkaly i jeho kratší žánrové prózy – převážně detektivky a horory – a v neposlední řadě kolekce svébytných moderních pohádek. Díla nejznámějšího finského autora byla přeložena do čtyř desítek jazyků. Ondřej Brousek Reprezentant třetí generace herecké dynastie Brousků se do srdcí divaček zapsal postavou Eliena z Hřebejkových Pelíšků . Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a poté zamířil do Divadla na Fidlovačce, kde se prosadil jako herec, skladatel i režisér. Účinkoval ve snímcích Milenci a vrazi, Bolero i v řadě seriálů. Od roku 2013 je členem souboru Divadla na Vinohradech, v němž svůj mnohostrunný talent předvedl mj. v roli W. A. Mozarta v Shafferově předloze ke světoznámému Formanovu snímku. Pamětihodný výkon předvedl též v rozhlasové minisérii Tři životy Dmitrije Šostakoviče , kde ztvárnil totalitním režimem pronásledovaného sovětského skladatele. Múzické výboje klávesisty skupiny Monkey Business však vedle filmové, televizní, divadelní a muzikálové hudby zahrnují rovněž dvě symfonie. Čítané: (266)
27.03.2026 03:00 Většinou tak nějak tušíme, jaké jsou naše špatné vlastnosti, ale i ty dobré. Pak se můžeme s chutí začíst do osobnostní typologie enneagram, kde už první symbolické a archetypální, příběhové části dokáží zadrnkat právě na tu strunku, která je pro nás citlivá. Čítané: (1)
27.03.2026 03:00 Razím heslo, že s úsměvem se žije lépe. Jsem obecně považovaná za optimistku a snažím se tento svůj životní postoj udržovat i v zaměstnání, aby stres nebo jiné těžkosti v týmu někoho nezatěžovaly natolik, že by domů nechodil, jak se říká, s čistou hlavou. Sama sobě se zasměju ráda. Kdo třeba sleduje můj facebook, může to potvrdit. Když si dělám žerty ze sebe, mám tam například fotografii s knírkem v černé buřince, nebo různé vtípky. Čítané: (1)
27.03.2026 03:00 Podmanivá, vtahující stylistika, která mě volbou slov a skladbou vět hladí na duši. Je to ten příběh, jenž při čtení prožíváte, jako by se vám v hlavě odvíjel film, v němž jste nakročeni, možná jeho součástí – pro ty emoce, které nabízí. Vidíte kulisy, zmrzlé prsty a fialové rty, interiér nemocnice, vnímáte matčinu bolest… Příběh byl rovněž zfilmovaný. Neviděla jsem ho. A to je dobře … pro mě … nyní. Kdy mé oči procházejí řádky, zatímco oči řidiče se přivírají… jsou unavené, těžknou, a pak… . Podle anotace již víc než tušíte, o čem celý příběh bude. Přesto se nemůžete odtrhnout. Navzdory všemu zde v zásadě nejde o to, jak to nakonec dopadne, ale jak se celý děj uvnitř sebe sama odvíjí. Jako by v tom zlém, co proběhlo, se jako z hroudy ztvrdlé hlíny na povrch dralo to dobré, dávající dalším životům naději. A přitom vždy ten pozitivní přínos sebou nese neoddělitelné stopy předchozí bolesti a smrti. . Z anotace: „Po ranním výletu k moři má skupina mladých surfařů nehodu v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodiče se musí vyrovnat nejen s faktem, že syn se nachází na přístrojích ve stavu mozkové smrti, ale jsou zároveň postaveni před těžkou volbu – zda svolit k transplantaci orgánů a pomoci tak zachránit životy jiných. Román význačné francouzské autorky je podán mimořádně originálním a čtivým stylem. Čtenář je v proudu vědomí všech zúčastněných, od kamarádů přes rodiče až po ošetřující personál a čekatele na transplantaci, bezprostředně vtažen do děje a prožívání aktérů.“ . Na první pohled kniha klame svou tloušťkou. Příběh končí na straně 219 a přitom jsem ho četla víc jak týden. Stále se k němu vracela, přemýšlela o tom, co se musí odehrávat v mysli rodičů, přátel a přítelkyně mladého Simona. Text je velmi hutný, skládající se z dlouhých vět, skloubených v sobě jak popisy, rozhovory, emoce. Stránky nekloužou snadno; ale ani by neměly. Protože Život za život není žádná oddechová knížka na víkendové odpoledne. Je to jedna z těch, které si ponecháte, s těžkostí srdce možná půjčíte dál a v budoucnu se k ní znovu vrátíte. Autorka postupuje s maximální pečlivostí. Poté, co vidíte, jak se rodině ze dne na den zbortí celý svět a souhlasí s transplantacemi, nastupují detailní popisy všech vyšetření, prováděných odběrů i operací, včetně všech vedlejších skutečností, jako je logistika, aby se orgány dostaly k potřebným včas a v pořádku. Za těmi, kdo provádějí úkony, je stejně tak víc než „jen“ tento případ. Mají své životy. Někde byli, něco konali a tahle nenadálá příhoda je vytrhává z jejich přítomnosti, posílá na mnoho hodin na operační sály. I když pracují pečlivě, ve chvílích máte pocit i jisté necitlivosti. Je to pohled laika na celou věc. Nikdy se nemohou vcítit do matčiny ztráty a ani nesmí; nemohli by tak dokončit to, kvůli čemu přijeli. Jsou knihy se silným příběhem, někdy je však celkový dojem okraden způsobem zpracování. To však není tento případ. Maylis de Kerangalová má tu schopnost čtenáře vtáhnout do děje a skrze slova vytvořit naprosto přesný obraz prostředí, děje, emocí jednotlivých aktérů. Vidíte svět očima všech. Litujete ztráty života tak mladého chlapce. Ale právě kvůli tomu jiní budou žít… Avšak: „Claire si vybaluje věci, hygienické potřeby odnáší do sprchy, zapojuje do zásuvky nabíječku na telefon, ten pokládá na postel; přivlastňuje si prostor. Volá synům – zrovna běží po štěrku, vestibulem metra, slyší ozvěnu jejich kroků, už jsme na cestě, hned tam budem, zalykají se úzkostí. Chtějí ji ubezpečit, podpořit. Mýlí se však: Claire nemá strach z operace. O to nejde. Znepokojuje ji představa nového srdce, představa, že někdo musel zemřít, aby se tohle všechno mohlo uskutečnit, že ji nové srdce může ovládnout, podmanit si ji a změnit Chodí dokola po pokoji. Je-li to dar; tak hodně zvláštní dar, pomyslí si. Neexistuje dárce, nikdo neměl v úmyslu ji obdarovat, stejně tak neexistuje ani obdarovaný, protože chce-li žít, nemůže srdce odmítnout, musí ho přijmout, tak o co tedy jde? Nelíbí se jí představa neoprávněné výsady, loterie, cítí se jako jeden z hromady plyšáků ve skleněné vitríně, kterého se po vhození mince zmocňují chapadla mechanické ruky. Největší potíž spočítá v tom, že nikdy nebude moct poděkovat. O autorce: Maylis de Kerangalová, francouzská spisovatelka narozená roku 1967 v provensálském Toulonu, vydala deset románů a řadu kratších próz, kterým se dostalo kladného čtenářského i kritického přijetí. Kniha Naissance d’un pont získala Prix Médicis a román Réparer les vivants kromě mnoha francouzských knižních ocenění i nominaci na mezinárodní Man Booker Prize v roce 2016 za anglický překlad . Český čtenář zatím neměl příležitost seznámit se s dílem autorky v překladu, Život za život je tak jejím prvním románem vydaným v češtině. Kniha k dostání zde. Martina Boučková Čítané: (1)
27.03.2026 03:00 Parádní čtení na léto. Prvním důvodem je ohromná proměnlivost příběhu, skáčeme z příběhu do příběhu a pět minut na čtení sem a pět minut tam, ráno, večer, to je naprosto ideální styl čtení pro dovolenkový čas. Nic nám neuteče a všechno si hezky zapamatujeme. Čtivo ve stylu seriálu. Čítané: (1)
27.03.2026 03:00 Je až neuvěřitelné, kolik zemí, krajů i opuštěných míst ve svém životě procestoval a co vše zvládl! Navzdory šlechtickému původu život k němu nebyl vstřícný a zejména od dospělosti musel o vše bojovat. Byl inteligentní, vzdělaný a výborný stratég! Dokázal si poradit v situacích, v nichž a to v řadě případů mu šlo o holý život. Vždy uměl usměrnit ohnisko sváru, aby nakonec došlo k smíru, vyvázl nejen živý, ale byl schopen nasměrovat celou skupinu k dalšímu cíli. Čítané: (1)
